Dietrich von Haugwitz: Byl jsem na konci války znechucen, když mnoho Němců, které jsem znal v podstatě říkalo: „My jsme o tom vůbec nevěděli! Nic o Osvětimi, o tom, co se děje Židům. Neexistoval způsob, jak se o tom dozvědět. Nebylo nám dovoleno se o tom dozvědět. A kdyby o tom někdo mluvil, byl by zatčen“ a tak podobně. Nesmysl! Lidé věděli velmi dobře, že Židé byli systematicky odevšad vyháněni a odváženi jako dobytek. A všude při jejich vyhánění přikládali pomocnou ruku. A pokud se týče detailů vyhlazování, lidé o tom nic slyšet nechtěli! To je to hlavní, co jim vyčítám. Šířily se všelijaké pověsti a někteří lidé přece jen něco věděli, ale reagovali v podstatě takto: „Jestli něco víte, tak mně to neříkejte. Nechci znát žádné podrobnosti.“ Mám pocit, že stejné klapky na očích mají lidé i tady a teď. Shromáždil jsem velkou sbírku videokazet o našem zacházení se zvířaty, ale je těžké najít lidi, kteří by chtěli vidět, co se děje na jatkách a v laboratořích, provádějících pokusy na zvířatech.

Helmut Kaplan: Protože byl holocaust tak hrozný a ojedinělý, předpokládá se, že se již nemůže nikdy opakovat. A odděluje se proto od zbytku lidských činností. Jeho ojedinělost nám poskytuje pohodlnou, ale životně nebezpečnou jistotu, že to nejhorší je již za námi. Protože to, co je ojedinělé a již se stalo, se nestane znovu. A proto nemusíme provádět žádná předběžná opatření, abychom tomu zabránili. Toto vytěsnění je zjevným příkladem stále přítomného lidského sklonu vše zlehčovat. Racionalizace „kdysi docházelo ke strašným zločinům“ je stejná jako další vytáčka: „To, co se děje tam dole, v Africe, nebo za mořem, v Jižní Americe, je moc špatné, ale ti lidé tam už jsou holt takoví“. Nejprimitivnější formou uspávajícího lidského sebeklamu je popírání, že se tyto krutosti dějí v tomto okamžiku v naší bezprostřední blízkosti: na jatkách, kožešinových farmách, v laboratořích a jinde. To, co se za těmi zdmi děje, je přesně totéž, co prováděli nacisté při holocaustu.

tarsan